Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola čtvrtá - Vzkaz

Kapitola čtvrtá – Vzkaz


Ráno, když přišel na snídani k nebelvírskému stolu, čekalo na něj překvapení.
Na jeho místě seděl malý výreček a k noze měl přivázaný vzkaz.
Harry si ho od něj převzal a četl…

„Milý Harry,
pokud je v Tvé mysli jen trocha zvědavosti, zůstaneš odpoledne na hradě… Uvidíme se u jezera, tam co je ten altánek. Budu na Tebe čekat…“

Harry polknul naprázdno.
Tušil, kdo mu vzkaz poslal, i když se nepodepsal.
To krásně uhlazené dokonalé písmo.
Jistě!
Podíval se přes Velkou síň, aby ho vyhledal, ale bohužel zjistil, že na svém místě není.
Seděl v pokoji na posteli a přemýšlel nad tím, co právě udělal.
Věděl, že se na něj Harry bude určitě dívat, proto raději zůstal bez snídaně.
Přestože si to nerad přiznával, byl z toho značně nesvůj.
Chtěl to s Harrym jednou pro vždy vyřešit, i kdyby to mělo dopadnout jakkoliv.
Harry ho celý den vyhlížel, ale jako by se do země propadl.
Nepodařilo se mu ho zahlédnout ani u oběda.
Buď tam byl dříve nebo vůbec ne.
V jednu hodinu se žáci shromáždili na nádvoří a všichni se společně vydali do Prasinek.
Harry se Ronovi a Hermioně vymluvil s tím, že má něco neodkladného.
A ani Ron, ani Hermiona neměli důvod mu nevěřit.
Neměl tušení v kolik hodin by měl přijít k jezeru, a tak počkal, až všichni odejdou…
Tedy skoro všichni.
Doufal, že alespoň jeden člověk zůstal.
Stejně jako on.
Vydal se pomalým krokem k jezeru.
Čím víc se blížil, tím víc byl nervózní.
Už viděl stromy a mezi nimi altánek.
Zatím nevěděl, zda se dotyčný už dostavil nebo zda tam bude první.
Nohy jako by měl z olova.
Každým krokem se zdály být těžší a těžší.
Když vstoupil do altánku, viděl, že tam na něj někdo čeká.
Nemohl si být jistý tím, kdo to je – měl na sobě černé džíny a zelenou mikinu s kapucou.
Když se otočil, neřekl Harry jediné slovo.
Byl to Draco.
Tolik si přál, aby to byl právě on, kdo mu napsal vzkaz.
Ale teď, když tu s ním stál tváří v tvář, padala všechna jeho předsevzetí.
Nezmohl se na nic.
A tak Draco převzal iniciativu.
„Ahoj Harry. Netvař se tak překvapeně. Přece jsi musel alespoň tušit, že tu budu já nebo jsi snad čekal někoho jiného?“ řekl Draco a zářivě se na Harryho usmál.
Harry hodně znervózněl.
„A-ahoj Draco, rád tě vidím. Ne, já … já myslel jsem si, že jsi to ty.“
Rád mě vidí, ale drží si odstup a je nervózní – hodně nervózní.
„No tak, Harry, posaď se – já nekoušu…“ začal znovu Draco a spiklenecky na něj mrknul.
Tohle bylo na Harryho trochu moc.
Nečekal, že by se s ním hodlal Draco vůbec bavit a teď tohle.
„Ale tak se uvolni. Jsme tu sami. Na hradě není ani noha, nemusíš se ničeho obávat, já ti přece nechci ublížit. Jen tě chci víc poznat…“
„Draco, já … překvapil jsi mě. Tohle jsem nečekal…“ koktal Harry.
Draco přistoupil těsně k Harrymu.
Dával si pozor, aby se ho nedotkl a tiše mu pošeptal.
„Opravdu? A proč si myslíš, že jsem tě sem pozval, hm?“
Harry cítil Dracův horký dech na svém uchu a snažil se zůstat klidný, jenže se mu to nedařilo.
Podíval se na Draca, který si ho se zájmem prohlížel a tiše řekl:
„Asi jsi mě chtěl vidět, ale ne ve škole… někde, kde budeme sami…“
„Přesně,“ potvrdil mu Draco a výraz v jeho obličeji se změnil.
Už se neusmíval, tvářil se vážně, podíval se do Harryho temně zelených očí, vzal jeho hlavu do svých dlaní a jemně ho políbil a rty.
Nebránil se tomu, jen se trochu otřásl vzrušením.
Tohle nečekal.
Nevěřil, že by mohl být tak vzrušující polibek od chlapce.
Draco se od Harryho na chvilku odtáhl a podíval se na něj.
Usmívá se, takže se mu to líbilo.
To mu dodalo odvahu a znovu si ho přitiskl tak těsně, jak jen to šlo a políbil ho.
Tentokrát však mnohem žádostivěji a mnohem vášnivěji.
Nejdříve něžně na rty, a pak se jeho jazyk prodral dovnitř.
Setkal se s Harryho, nejprve nesměle, ale během chvilky se už líbali divoce.
Trvalo to několik desítek vteřin.
Když se od sebe konečně odtrhli, oba těžce oddychovali.
Dívali se na sebe a v očích měli vepsáno vzrušení, obdiv a touhu.
V tu chvíli jako by se Harry něčeho polekal.
Podíval se zahanbeně do země a řekl:
„Draco, víš… tohle jsme neměli, není to správné.“
Ani nečekal na odpověď, otočil se a rychle se rozběhl směrem k hradu.


Bylo mu líto toho, co se stalo.
Věděl, že Dracovi určitě ublížil, když takhle utekl, ale nemohl si pomoct.
Bylo to všechno až moc krásné, než aby to bylo skutečné.
Ne, nesmí to pokračovat, mohl bych ohrozit Dracovu bezpečnost a to si nemůžu dovolit.
Na to ho mám až moc rád, ano mám ho rád – teď už jsem si tím jistý.
Už si bez něj nedokážu představit ani chvilku…

Proč jen utekl?
Že bych ho přece jen neodhadl správně?
Vždyť ty týdny zpátky – vypadalo to, že se o mě zajímá víc, než by možná měl.
Ne, Harry, teď už se tě nevzdám.
Teď a už nikdy.
Už bez tebe nemůžu být.
Jsi to nejkrásnější a nejněžnější stvoření, jaké jsem kdy potkal.
Harry, musím tě mít , pomyslel si Draco.


Harry seděl u snídaně, ale připadalo mu, že není schopný pozřít ani sousto.
Věděl, že ho někdo sleduje.
Někdo, na kom mu moc záleží.
Než mohl dál přemýšlet, snesla se k němu jedna školní sovička – ranní pošta.
Ve vzkazu byla jen dvě slova „Chybíš mi“.
Harry věděl, kdo mu píše, to písmo už by poznal kdykoliv.
Dalo mu velké sebezapření, aby se nepodíval ke zmijozelskému stolu, kde možná jedny oči čekaly na jeho pohled…


Najednou tu byl konec dalšího školního roku.
Čas plynul rychle.
Harry s Dracem od té jejich trochu nešťastné schůzky už nepromluvil.
Když ležel večer v posteli, sliboval si, že zítra už s ním prostě mluvit musí, ale nějak neměl dost odvahy, aby ho oslovil před ostatními studenty.
Oba seděli dost sklíčeně u svých kolejních stolů a čekali, až Brumbál dopoví svůj projev, oni se najedí a rozjedou se domů na dlouhé dva měsíce.
Harry věděl, jak zaplní svůj volný čas.
Bude pátrat po svých příbuzných.
Teď už aspoň věděl, na co se zaměřit.
Na obyčejného Pottera.
Nekouzelníka.
Někde přece být musí!
A on věřil, že ho najde.
Byl s Ronem domluvený, že jen prvních 14dní stráví v Zobí ulici, poté pojede k němu domů a začnou s pátráním.


„Dnes přijede domů na prázdniny Draco, doufám, že aspoň občas se doma ukážeš,“ řekl své ženě skoro rozkazem Lucius.
„To říká ten pravý..:“
„Nech si své hloupé poznámky, nikdo na ně není zvědavý. Navíc už jsem ti několikrát říkal, aby ses nepletla do věcí, do kterých ti ABSOLUTNĚ NIC NENÍ!!“ rozohnil se Lucius.
„Vidíš, a pak že je to jinak, než jsem řekla. Kdyby to tak nebylo – proč by ses kvůli tomu tak rozčiloval? A nemusíš mít starost – budu doma tak, jak bude potřeba.“
„Dobře. Teď už musím jít, tak tu na Draca, prosím, počkej.“
Řekl jsem prosím? Musel jsem se nejspíš zbláznit. Malfoyové nikdy nikoho o nic neprosí – a už vůbec ne svoji ženu. Tahle práce mě vyčerpává víc, než bych byl schopný přiznat…
„Jistě, počkám na něj, když tak hezky prosíš…“ řekla trochu s výsměchem Narcisa.
Lucius po ní šlehl pohledem, ale raději už to nekomentoval.
Skoro vyšel ze dveří, když za ním jeho žena ještě křikla:
„Na večeři s tebou jako vždy počítat nemáme?!“
„Proč byste neměli? Budu tady,“ odpověděl jí stručně.


A/N: Za beta-reading opět děkuji úžasné Viviane!

3. Kapitola || 5. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis